Loading...

Všechno, co jste nevěděli o první dámě GA.ME Europe, se dozvíte právě teď. 

Jsi podnikatelka evropského formátu, která žije dlouhodobě v Praze a narodila se v bývalém Sovětském svazu. Jak vzpomínáš na dětství? 

Už jako dítě jsem nevěřila v systém, ani tomu, co se říkalo v televizi a v novinách. Tušila jsem, že za tím plotem je úplně jiná pravda, a byla čím dál přesvědčenější, že jediný, kdo tu pravdu odhalí, budu já sama. Nikdo jiný mi ji neřekne. Trávila jsem relativně hodně času u babičky v běloruské vesnici, kde jsem se setkávala s životem v propojení s přírodou. Tyhle dvě věci měly na vývoj mojí osobnosti obrovský vliv. 

Byla jsi rebelka? 

Asi ano, ale taková sofistikovaná. Ve škole jsme museli být povinně jiskrami, pak chodit do pionýra. Cestou k tomu, aby člověk fungoval v systému a stál zároveň mimo něj, bylo, stát se předsedou třídy nebo oddílu. Takhle si mohl sám trochu řídit svůj svět, co bude a nebude dělat. Můj táta, námořník, mi často vyprávěl o různých zemích a mně bylo jasné, že jednou odjedu někam, kde můžu být svobodná, sama sebou, někam, kde budu systém respektovat, ale nebudu jím pohlcená. 

Kam vedla tvoje první cesta? 

Do Kyjeva. Odjela jsem tam v sedmnácti studovat a podnikat.  

Podnikat? Už v sedmnácti? 

Věděla jsem, že na to, abych fungovala, jak já si představuju, potřebuju peníze. Bez toho svobodná nikdy nebudu. Tohle byla devadesátá léta, těsně po rozpadu Sovětského svazu, začátek divokého podnikání celé tamní společnosti. V osmnácti letech jsem tedy taky začala a dělám to doteď. Ani jeden den v životě jsem nebyla zaměstnaná, nikdy mě to ani nenapadlo. Moje první firmy byly zaměřené na security a trochu na obchod. 

A kdy ses rozhodla odjet na západ?   

Vlastně krátce po přestěhování do Kyjeva jsem začala zjišťovat, kam bych se mohla vydat dál. Koukala jsem, jestli by šly zařídit víza do Kanady nebo do Jižní Afriky. Pak se vrátily moje kamarádky z Čech, moc si to chválily, v cestě tehdy nestála žádná víza, tak jsem se sem jela podívat a hned mi bylo jasné, že tu jednou budu bydlet. Dost rychle na to se to zrealizovalo. 

Našla jsi tady to, cos hledala? 

Určitě! I když začátky samozřejmě nebyly jednoduché. Nejdřív jsem rozjela malou cestovku, ale moc nevynášela, tak jsem ji zase zabalila. Pak mě oslovil jeden známý, který měl velkoobchodní firmu v Novosibirsku, jestli bych mu nepomohla se zprostředkováním různých značek pro jeho nákupní kancelář. Zahájili jsme spolupráci a já jsem se takhle dostala do household businessu, ve kterém jsem částečně doteď. Během jednoho roku jsem se rychle seznámila s většinou evropských výrobců, kteří vystavují na veletrhu ve Frankfurtu, vytvořila si skvělou síť kontaktů.  Po čase jsme začali mít s tím známým na určité věci jiný názor, v dobrém jsem se rozešli a já si založila svoji firmu, která dělala něco podobného, jen pro velký ukrajinský řetězec. Neustále jsem vytvářela nové věci a nesmírně mě to bavilo. Do toho mě zajímaly různé sebe-rozvojové a spirituální věci, jezdila jsem pravidelně do německé vesnice na retreaty za indickým jógínem, chodila na psy-trance party. Dařilo se mi propojovat nepropojitelné, žít v rovnováze, a moc jsem nechápala, proč jsou někteří lidé nešťastní. Proč dělají práci, která je nebaví a nedává jim smysl. 

Asi proto, že se bojí vzít život do svých rukou? 

Právě. Jenže člověk musí být tvůrcem svého života. Není to jednoduché, protože když se něco nepovede, jsi ten jediný, na koho se můžeš zlobit, a stát tě navíc v ničem nepodpoří. Ale myslím, že to je jediná cesta. 

Kam ta tvoje pokračovala dál? 

Seznámila jsem se s Lenou, obchodní ředitelkou pro střední a východní Evropu belgické firmy Beka, staly se z nás velké kamarádky, a když se odtud rozhodla odejít, založily jsme společně společnost Savitar Brands. V tu samou dobu opustil Beku její CEO Jan Helskens a rozjel vlastní továrnu v Číně a pak hlavně značku pánví s keramickým povrchem GreenPan. Oslovil nás, jestli bychom mu pomohly s ruským trhem. Byl to úplně skvělý projekt, měl smysl, pomáhal lidem používat v domácnostech zdravé věci. Práce s GreenPan byla taky hodně produktivní a teď, i díky hrám, už vím proč. Náš tým byl propojen, stmelen, měl jednu energii a každý v tom týmu se cítil důležitý a respektovaný. V té době jsme byli společností nového věku – žádní podřízení, nadřízení, pravidla, jak se máš chovat, co máš a nemáš. A jelo to skvěle. Řešil jsme východní Evropu, seděli v Praze, za dva roky jsme měli otevřených dvacet dva zemí. Chodili za námi distributoři a prosili, abychom právě s nimi navázali spolupráci. V Čechách jsme šikovně rozjeli marketing, třeba stromy ve výlohách, na kterých vysely pánve, a pak ho adaptovali na další krajiny a mentality. Byla to radost.

A jak se ti do života dostaly hry? 

Vždycky jsem si vedle podnikání dělala čas na to, co mám ráda. I na hudební akce, kde jsem se seznámila s Janem, který tehdy pořádal tábor pro dospělé a spolupracoval se společností organizující firemní teambuildingy jinak. Překvapilo mě, jak na táboře, a vlastně i na parties, dospělí fungovali v propojenosti sama se sebou, jako děti. Věděla jsem, že téhle partičky chci být součástí. Když jsme v Čechách začali plánovat teambuilding distributorů, oslovila jsem Honzu, aby udělal něco, co ještě nezažili. No a on to udělal – střílečky, agenti FBI, čluny, celý Český Krumlov vzhůru nohama, vypadalo to jako natáčení nějakého filmu. Tam jsem viděla, jak majitelé firem a top management reagují, když je vykopneme z komfortní zóny a pustíme do momentu “teď“, do momentu neznáma a kreativity. Většina z nich byla nadšená, takový prožitek totiž dlouho neměli, někdo dokonce od dětství. Už v tu dobu jsme snili – Lena, Honza a já – že založíme firmu, která by tyhle jiné, speciální teambuildingy dělala. Dostali jsme příležitost v Moskvě, kam nás pozval ruský distributor a kde jsme odehráli na stejných principech jako v Krumlově Jamese Bonda. Pak jsme se ale každý ponořil zpátky do své práce, potřebovali jsme se věnovat věcem, které jsme měli rozběhnuté, a hry odsunuli na někdy v budoucnu – až přijde ten správný čas. 

Ten přišel kdy? 

No ještě relativně za dlouho. Projekt s GreenPan pro mě skončil, protože východoevropský trh už tolik nefungoval. A já jsem se rozhodla, že si dám na chvíli pauzu, v té době jsem navíc čekala druhé dítě a byl čas si od všeho odpočinout. Po půlroce skoro nicnedělání a starání se o mimino mě to doma přestalo bavit a v tu chvíli, jak to tak bývá, mi zavolal kamarád Harvey ze Států, jestli nechci vzít na východoevropský trh indický brand žehlících prken, který právě přibírá do svého portfolia. Indie, žehlící prkna, o čem to proboha mluvíš? Vůbec jsem nejdřív netušila, v čem by to mohlo být dobré, ale ve Frankfurtu jsem se s tou firmou stejně sešla. Projekt mě nakonec zaujal hlavně proto, že měl skvěle udělaný online. V tu dobu akorát vznikaly nákupní portály typu Bonami a ta značka už tehdy fungovala jinak než klasický retail. Bylo to inovativní. Během roku jsme navázali spolupráci s většinou portálů a já jsem vedle sebe najednou potřebovala obchodníka, někoho, s kým se o tu práci rozdělím. A tak jsem oslovila Honzu a Savitar Brands doteď děláme spolu. Než nás to přivedlo k hrám, bylo pro mě důležitým momentem proniknutí do české sebe-rozvojové komunity. V mé skupině na retreatech s indickým učitelem v Německu byl certifikovaný kouč od Joe Dispenzy, který ve svých trénincích propojil nejnovější metody neurovědy, epigenetiky a kvantové fyziky, Alexander Senchenko. Byla jsem tou metodou naprosto ohromená, chtěla jsem ho sem přivézt, což se mi povedlo. Alexander dokonce vystoupil na festivalu Evolution. Hodně mi s tím pomohla Monika Součková, dnes mj. obchodní partnerka GA.ME Europe, která spolupracuje i s Janem Muhlfaitem, Markem Dzirasou, Marianem Jelínkem. Tak jsem se ocitla v prostředí sebe-rozvojové scény, pokukovala, jaká školení vlastně existují, jak se v té tematice lidé pohybují. A sledovala jsem i školení ve firmách – ty byly většinou starobylé, nezajímavé, nic nedávající a jejich účastníci je často brali jako ztrátu času. Zároveň jsem kolem sebe vnímala, jak jsou lidé nespokojení v zaměstnáních a nemají odvahu svůj život změnit. 

Až jsi objevila ruské transformační hry…

V hlavě se mi stále točila myšlenka, jak propojit školení a hry. Věděla jsem, že to funguje, hodně. Český Krumlov byl pro mě důkazem, že když se napojíš na přítomnost, dostaneš se do momentu tady a teď, dějí se velké věci. A v tomhle stavu máme být celý život, každou možnou sekundu. Hledala jsem způsob, jak to předat lidem dál, jak pomoci tomu, aby to zažili, aby se to naučili. Když jsem byla u své kamarádky a bývalé kolegyně Leny v Thajsku, najednou mi po dvou týdnech na pláži řekla, že si zahrála transformační hru a moc se jí to líbilo. Už jsem o transformačních hrách dřív slyšela, ale nikdy mě nenapadlo, hledat je na východě a přivézt je na západ. Většinou to funguje přece jen opačně – na západě bereš technologie, adaptuješ a dodáváš je na východ. Jenže když Lena říká, že je něco dobré, je to fakt dobré. Zjistila jsem si všechno o Jevgeniju Gellerovi a o jeho hrách, které už v Rusku byly úspěšně rozjeté, domluvila si hru Genesis online s jedním z jeho koučů Naděždou Babkinou a rovnou hrála na záměr školení formou her v Čechách. Hra mě tím tématem krásně provedla a nebylo co řešit, okamžitě jsme s Janem nakoupili práva k celému Gellerovu portfoliu. Jak všechno ráda dělám rychle, potřebuju, aby to bylo hned, čekala jsem to samé i v případě her, ale dostala jsem malou lekci, že i trpělivost je důležitá. Spoustu času nám trval překlad, který nakonec nemohla dělat nějaká agentura, museli jsme se mu věnovat sami. Hry bylo třeba adaptovat na českou mentalitu a reálie a podobný překlad jsme ještě řešili do angličtiny, protože velká část managementu v Praze jsou anglicky mluvící expati. Dlouho jsme řešili i strategii. Teď už vím, že to celé bylo dobře. Aby některé věci dozrály, je potřeba čas. 

S jakými reakcemi jsi se setkávala, když jste s Honzou někomu představovali “vaše” hry?

Nadchly okamžitě každého, kdo se s nimi setkal. Jedním z těch lidí byl například Lumír Kraina, který v té době začal akorát dávat dohromady novou firmu Brain Inspiration a chtěl je do svého portfolia okamžitě zařadit. Vlastně mě to nepřekvapuje – po první minutě Networkeru už je člověk mimo svoji komfortní zónu a je v energii, na kterou možná zapomněl, zažívá něco naprosto výjimečného. Brainstorming platformy zase způsobují neuvěřitelnou kreativitu a generují geniální nápady. Je mnohem efektivnější strávit čtyři hodiny hraním Start Upu než dvacet hodin na schůzkách, kde je každý myšlenkami jinde a řeší si, jak udělá všechny ty resty, co má na stole. U hry nemáš šanci, musíš být v přítomnosti, poslouchat, reagovat, jinak to nejde. Samozřejmě hodně záleží na facilitátorovi – je potřeba, aby byl napojený a naprostý odborník v tom, co dělá. 

Jak se někdo stane takovým facilitátorem?

Ideální je, když už má zkušenosti s firemními tréninky nebo s koučováním. Každý, kdo vede transformační a business hry, musí nejdříve projít speciálním školením a mít certifikát přímo od nás. Pravidelně pořádáme setkání facilitátorů, abychom si všichni navzájem předávali zkušenosti a my měli zároveň přehled o tom, jak jsou hry řízené. Když jsou totiž herní platformy vedené špatně, nemají ten účinek. U Jana třeba vím, že když facilituje Networker, může si stoupnout i před  třista lidí a to publikum udrží – svojí energií, přítomností a zkušeností. Pokud by měl ale i jen s jedním člověkem hrát někdo, kdo si sám sebou není jistý, tak přestože bude mít v ruce ten nejlepší nástroj, jeho potenciál zdaleka nevyužije. Nebude na něj připravený. 

Vedeš nějakou hru i ty sama?  

Genesis. Pro mě je královnou her. Přivedla mě k nové fázi nejen podnikatelského života a i svým zaměřením se mnou nejvíc souzní.