Hovory u herního stolu #3: Michal Sarbu

Přátelíme se s Ostravou, hlavně tedy se vzdělávací firmou Brain Inspiration, pod níž působí několik osobností se zajímavými životními příběhy a profesním zaměřením. Michal Sarbu, mimo jiné certifikovaný kouč naší komunikační hry Networker, je jednou z nich.  

Jak bys sám sebe definoval? 

Jsem někdo, kdo se potřebuje rozvíjet. Od malička jsem hledal různé cesty, které by fungovaly, od bojových umění po různá fyzická i mentální cvičení. V mých šesti letech dostali moji rodiče super nápad, že mě dají na cizí jazyk, a já si vybral angličtinu. Díky tomu jsem se dostával k inspirativním informacím ze zahraničních zdrojů a uvědomoval si, jak je těch českých málo. Chtěl jsem psát. O tom, jak jsem se sám posunul a jak by se mohli posunout i ostatní lidi. Postupem času jsem ale začal vnímat omezení českého trhu, obzvlášť Opavy, ze které pocházím, a tak jsem se rozhodl odjet v jednadvaceti letech do Británie s tím, že si chci dostat angličtinu pořádně pod kůži a tak budu moct psát pro celý svět. Na cestu jsem se vydal s našetřenou tisícovkou liber a s plánem, že se musím nějak chytnout. Často slýchávám, jaké jsem měl štěstí. Jenže já jsem syn horníka a prodavačky, neměli jsme zázemí, vyrostl jsem v šestém patře paneláku. A musel jsem prostě jen překonat strach a opustit svoji komfortní zónu. Tuhle příležitost mají téměř všichni. Když něco hledáš a tam, kde jsi, to nenacházíš, musíš něco udělat. Třeba právě odjet do světa.  

A našel jsi tam to, po čem jsi toužil? 

Našel jsem tam něco jiného, ještě mnohem lepšího. Nejdřív jsem hlavně přišel na to, že psát v angličtině je zbytečné, že je toho napsáno dost.

Co všechno jsi tedy v Británii dělal? 

Na začátku hlavně aupaira. Chtěl jsem studovat dětskou psychologii, byl jsem dokonce přijat na několik univerzit, ale nemohl jsem si vybrat, tak jsem nešel na žádnou, což nakonec považuji za nejlepší rozhodnutí. Mimo školní systém jsem se mohl svobodněji rozvíjet. Přišel jsem taky na to, že dětská psychologie je k ničemu, protože je to vždycky v rodičích. Přes týden jsme se s dětmi někam posunuli, ony pak odjely na víkend domů a pak se vrátily zase ve stavu o několik kroků zpět. V té době jsem potkal jasnovidce, který toho věděl o mé rodině víc než já. Tohle byl vlastně první člověk, který mě přesvědčil, že někteří lidé tento dar skutečně mají. Řekl mi, že se nebudu věnovat psychologii, ale businessu, což pro mě bylo tehdy nepředstavitelné, byl to úplně vzdálený svět. Než jsem se do něj dostal, nasbíral jsem ale ještě spoustu úžasných zkušeností. Pracoval jsem pro různé agentury, v domově důchodců, s lidmi s dawnovým syndromem, udělal jsem si maturitu z pečovatelsví a sociální práce a různé kurzy, po čemž jsem se specializoval hodně na paliativní péči, demenci a podobně. Když dnes někdo umírá, prochází zármutkem či jinak složitým procesem, vím přesně, jak to funguje, a můžu mu pomoci, aby netápal. Celá ta cesta mě připravila na to, kým jsem dnes a čím procházím. 

Je skoro až nepředstavitelné, jak se pak do tvého života dostal ten byznys…

Shodou okolností jsem byl v Británii bývalou přítelkyní představen mentorovi. Dnes už je mu osmdesát, napůl Sicilian, napůl Angličan, Steve Hurst. Měl tři dcery, žádná z nich nebyla úplně do businessu, jeho vnuci byli o pár let mladší než já a ještě ani nevěděli, co chtějí. Tak se ve mě zhlédl a vzal si mě pod křídla. Posadil mě do kanceláře vedle, aby mě měl stále po ruce, a začal mi jako svému asistentovi zadávat různé projekty. Steve zastupoval Syndikát investorů, neustále tedy hledal nějaké investice a já jsem pro něj dělal studie proveditelnosti. Byl oportunista, což je v anglickém významu někdo, kdo hledá příležitosti a umí je zpracovávat. Učil mě, co jak dělat, kde jsou různé díry, do kterých nemám spadnout, kam mám našlapovat, kde se čeho vyvarovat. Pokaždé, když něco potřeboval, řekl jen: “Máš na to, kdyby něco, jsem na telefonu.” Učil jsem se rychle a skoro nikdy jsem mu nevolal, vždy jsem si nějak poradil, přijel s hotovou věcí zpátky a on byl spokojený. Postupně se to prohlubovalo a Steve mě jednoho dne posadil do britské hospodářské komory a pak do různých týmů, ve kterých jsme spravovali městská centra, dělal jsem i marketing. Mega zajímavé. Kdybych tenkrát neměl nemocného tátu, byl bych tam myslím dodnes. Po šesti letech spolupráce a z toho třech letech intenzivního pendlování mezi Británií a Čechama za tátou, jsem se musel se Stevem rozloučit. 

Co on na to?

Byl úplně v pohodě. Řekl, že už mě naučil všechno, co mohl. Jediné, co chtěl, bylo, ať to předávám dál. Protože jeho guru, který zase pomohl jemu, když to potřeboval, si přál to samé – aby to předával dál. 

Jak konkrétně to děláš? 

Například mám otevřené oči a mysl na maximum a vidím příležitosti i tam, kde je ostatní nevidí.  Vysvětluju lidem, že je důležité nebýt zaměřený jen jedním směrem, aby nepřehlédli něco, co je vedle nich. A taky, že stěžováním si, nic neposunou. Je přece mnohem lepší vnímat problém jako příležitost, prozkoumat ho a pak ho řešit. V Ostravě jsem se dostal k člověku, který vede inovační centrum. Absolutně jsme si sedli a on mě přivedl k tomu, že jsem začal dělat mentora projektu žádostí o start-upové dotace. Jednotlivé žádosti jsem hodnotil, říkal jsem, které mají jít do dalšího kola, pomáhal jsem dávat dohromady koncepty, partnery a všechno, co je potřeba. U toho jsem se více pustil do osobního rozvoje, především do konceptu: tělo, mysl, duch. Je to taková trojnožka, která musí být vyvážená, aby člověk mohl fungovat. Když jedné z těch věcí nevěnujeme dost pozornosti, bude se viklat. Lidi se na mě začali sami obracet, abych jim pomohl srovnat životy, přestože nejsem certifikovaný kouč. Komunikace a emoční inteligence jsou mi vlastní, takže pro mě osobní konzultace i vedení workshopů byly přirozené. 

Až ti loni překřížily cestu deskové business hry. 

Přesně tak. Když měla naše vznikající vzdělávací firma Brain Inspiration teambuildingovou poradu, Honza Bureš byl zrovna se svými hrami v Ostravě. Někoho napadlo nás okamžitě propojit, vyslechli jsme si ho, on nám během hodinky představil všechny hry z portfolia a následně jsme si zahráli jedno nebo dvě kola Networkeru. Všechny nás to okouzlilo.

Ty se specializuješ primárně na vedení Networkeru, viď?  

Ano. Sám jsem vlastně takový networker, je to moje podstata, to už mi říkal můj mentor. Prošel jsem nesmírně zajímavým školením u Honzy, následně jsem se zúčastnil několika jeho her ve firmách, kde jsem jen koukal a učil se, pak jsem jich pár za jeho přítomnosti vedl a pak už jsem se do toho mohl pustit sám jako certifikovaný Networker kouč. 

Každý kouč těch her je jiný, každý to dělá jinak. Co jsou tvoje specifika? 

Rád improvizuju, vedu hru hodně spontánně a intuitivně. Je pro mě důležité vybudovat správnou atmosféru okolo stolu, aby se hráči uvolnili, věděli, že o nic nejde, jen si hrajeme, ale zároveň se rozvíjíme. Taky je občas záměrně vyvedu z komfortní zóny, což považuji, jak už jsem říkal na začátku našeho rozhovoru, v rámci progresu za velmi důležité.

Děláš teď ještě něco zajímavého, kromě her?

Poslední rok jsem se více ponořil do tajů dechu. Je to fascinující téma, už Bruce Lee kdysi říkal, že jestli se v životě naučíme jen jednu věc, tak by to mělo být, jak dýchat. Dnes se díky dechu a meditaci umím dostat do tzv. flow state, či stavu flow, kdy se absolutně napojím na svou intuici a vím přesně, co mám dělat bez velkého namáhavého uvažování. Připravuji se na certifikaci Flow kouče, ale už teď pomáhám lidem dostat se do tohoto stavu. Je báječné pozorovat, jak se rozvíjí, nachází sami sebe a hlavně štěstí, které, zdá se, mnohým v životě chybí.

Více se o Michalovi a jeho aktivitách dočtete na www.brain-inspiraion.cz, kde si také můžete objednat hraní Networkeru pod jeho vedením.