Hovory u herního stolu #4: Marek Lichtenberk

Imerzivní teambuilding je něco, co chcete se svou firmou zažít. Proto máme tyhle speciální hry i v naší nabídce. Herní a divadelní režisér Marek Lichtenberk jich vymyslel desítky a odehrál stovky, těžko byste nejen v Čechách našli povolanějšího člověka, který by vám tohle fascinující téma představil.  

Co je imerzivní teambuilding?   

Zážitková hra designovaná primárně pro firmy. Je založená na prožití příběhu při přenesení do „jiné reality“ a vystavení neočekávaným situacím. Oproti standardním outdoorovým programům umožňuje účastníkovi vytvořit identitu své vlastní postavy, s vlastním rozhodováním o chování a prožitcích. Osobní prožitek každého účastníka i rozsah a obsah interakcí s ostatními je daný příběhem, ne programem  „úkolů“ a sekvencí „stanovišť“, kterými by měli procházet všichni se stejným zadáním. Pro vedení společností, personalisty a kouče jsou imerzivní teambuildingy skvělým nástrojem pro úpravu vnitřní struktury firmy i zlepšení dovedností a procesů.  

Takových her jsi dodnes vymyslel desítky, odehrál jich s klienty stovky. Jak se tohle vlastně stalo?

Celé to začalo na vysoké škole, kde jsme hráli tehdejší úplnou novinku, Dračí doupě. Už tam jsem dělal pána hry a různě upravoval pravidla. Se spolužáky jsme uvažovali, že bychom s tím něco podnikli směrem k lidem, ale aby se to skutečně zrealizovalo, musel ještě uběhnout nějaký čas. Nastoupili jsme do různých zaměstnání, já jsem dělal v Regie Radio Music, což byla francouzská firma v čele s ředitelkou nadšenou do teambuildingů, kterých jsme díky tomu absolvovali spoustu. Většinou byly dost hrozné. Po téhle zkušenosti jsem si říkal: vždyť by to šlo dělat i jinak, zábavněji. A tak jsme pod značkou Qam v roce 2001 jako úplně první na českém trhu začali nabízet koncept live action role playing game pro firemní klientelu. Jedenáct let jsme to úspěšně praktikovali a spolupracovali s největšími společnostmi u nás. Bylo to relativně drahé a neobvyklé, takže do toho šly hlavně firmy, které už jinak vyzkoušely všechno. 

• 

Na stejných principech funguje náš herní program i dnes. Má výhodu, že se do něj dá vložit cokoliv, co všichni znají z teambuildingů, ale najednou ty úkoly získávají nějaký smysl. Mám rád příklad natažených lan přes řeku. Všichni přecházejí, vědí, že mají na konci podat kolegyni ruku, protože tak je to správně. V naší hře je také lano, ale tady se hráči musí dostat na druhou stranu řeky proto, že tam je něco, co jim pomůže vyřešit úkol. Můžou se zároveň sami svobodně rozhodnout, jestli to absolvují, nebo si počkají, až se někdo s tou informací vrátí a oni ji od něj získají, a nebo se bez ní třeba úplně obejdou a budou postupovat jinak. A žádný z těchto přístupů není apriori správný nebo lepší než jiný. Navíc tím, jak hrají role, si účastníci mohou vybrat postavu, od které se očekávají určité věci a některé naopak vůbec. Po stařečkovi na vozíku nejspíš lezení po laně nikdo chtít nebude. 

Jak vytváříš hry? Je to jako psaní scénáře pro divadlo nebo film?  

Přirovnání k filmu je trefné jen z jisté perspektivy. Když lidi sedí u televize a koukají na detektivku, tak jsou strašně chytří: “Proč proboha utíká nahoru po schodech, vždyť je tam střecha! Já bych šel na jeho místě dolů.” Krásně se to říká, ale v reálu už to tak jednoduché není. Ve hře si to vyzkoušíš na vlastní kůži a oči, zažiješ ten film z hlediska hlavní postavy. Hráči jsou tedy jako filmoví hrdinové a aby ti hrdinové mohli působit a film byl úspěšný, je potřeba kompars – vedlejší postavy, produkce, lokace a rekvizity. S tím vším počítáš, když hru píšeš. A pak je režisér, což jsem většinou já, který hru řídí v reálném čase. Komunikuje s hráči, řeší náhodné a nečekaně události. A teď se dostávám k tomu hlavnímu – narozdíl od filmu děj ve hře není pevně daný. Je to mnohovrstevný příběh s danými uzly a různými liniemi, které mohou, ale nemusí vést k úspěšnému konci. Hráči si sami vybírají, co je baví, kterou tu linii chtějí sledovat. Tím dochází k nesmírně zajímavé věci – všichni společně začínají příběh vymýšlet a přepisovat, což je okamžik čiré kreativity a veliké zábavy. Je zajímavé, že nejlepší hráči většinou vyhrávají, protože vytvářejí příběh a cesty pro ostatní. Jako režisér tedy hlavně hlídám logiku příběhu. Celé to organické dění musím udržet v mantinelech, aby se například z detektivky nestala parodie a aby se hra dohrála – optimálně vítězně. Zážitek společného vítězství týmu je v rámci teambuildingu přece jen nesmírně důležitý. No a po skončení hry je tzv. převyprávění, kdy si příběh dáváme dohromady, nikdo totiž nebyl u všeho, a já musím různé situace vysvětlit v kontextu příběhu. Tahle fáze je zároveň důležitá pro případný navazující pracovní workshop a kouče, který viděl, jak tým funguje v reálu, kde jsou jeho silné stránky a na čem je třeba zapracovat.  

• 

A co děláš v případě, že někdo nechce hrát? 

Nic. Nikoho k ničemu nenutíme, ale nakonec většinou hrají všichni. Máme striktní pravidlo, že se s klienty bavíme jen o té hře. Ti co přestanou, postupem času zjistí, že ležet na pokoji, není až tak super. Navíc na sebe vyvářejí tlak mezi sebou hráči sami. Jediný problém může nastat, když se nezapojí výše postavený manažer a stáhne některé lidi s sebou. Ale to se stává fakt výjimečně. 

Když přijde firma s požadavkem, že chce hrát na určité téma, umíte jí vyhovět? 

Ve standardní nabídce her se snažíme pokrýt celé spektrum příběhů a žánrů. Určitě jsme schopní vytvořit hru na klíč, ale abych byl upřímný, za celou dobu se mi to stalo snad dvakrát. Klienti si většinou vyberou z toho, co už máme.

• 

Říkal jsi, že po jedenácti letech jsi s hrami pro firemní klientelu skončil. Nedávno jsi do toho ale zase naskočil… 

Po stovkách akcí, i když byly úspěšné, jsem tehdy vyhořel. Pak se ale trh postupně proměnil díky kouzelnému slovu “gamifikace”. My jsme prodávali hry, teď se prodává gamifikace firemních procesů. Bylo mi najednou líto, že naše q-Hra, která se dostala i do učebnic teambuilidngů, leží ladem, tak jsem se spojil s Mise Hero, kteří jsou v rámci ČR v herní oblasti jedni z nejlepších. A během corony  jsme začali hry předělávat pro moderní současnost. 

Jak vypadají hry reflektující současnost? 

V klasickém pojetí trvají hry skoro dva dny. Hosté přijedou na lokaci, začíná se večeří, celý druhý den se hraje, následuje večerní party a další den workshop. To pochopitelně něco stojí a žádá si hodně času, kterého teď nikdo nemá na rozdávání. Navíc se můžou kdykoliv vrátit restrikce  spojené s coronou. A tak jsme vymysleli nový koncept, který spojuje hru v reálu a online. Hry jsme rozdělili do modulů – ty základní musí hráči absolvovat určitě, aby se dostali do konce, a  nadstandardní si mohou vybírat podle toho, co je zajímá, včetně různých vyloženě odborných zaměření. Mohou si zároveň určit, které moduly budou absolvovat on-line a které reálně a kdy. Dají se hrát a plnit nejrůznější úkoly v terénu v menších skupinách, které na sebe nejsou časově vázané. Do toho samozřejmě existuje web, který všichni sledují a vzájemně se motivují. Největší alchymie je to namixovat tak, abychom udrželi pozornost hráčů. Společné finále ale absolvují  vždycky. Ještě bych rád podotknul, že online neznamená komunikaci s počítačem, ale s živým člověkem, třeba po Skypu. Když je příběh dostatečně silný, ten formát to udrží. 

• 

Abych uvedl příklad – Lost je výborná hra na nábor nových pracovníků. Uchazeči přijdou do firmy, kde se zapojí do příběhu jako hráči – na základě testů (včetně třeba klasických HR) si začnou vyvářet svojí herní postavu, navzájem se seznamují, hrají, u čehož procházejí různými dalšími testy a úkoly. Doma můžou pracovat na úkolech online a ti vybraní pak pokračují do finále “skutečného” Lostu např. na ostrov vrchu Závist u Prahy, kde odehrají tříhodinové finále třeba i se svými budoucími kolegy v rolích vedlejších postav. Celé to zabere dva dny, ale ve fázích. A my pochopitelně děláme vše pro to, aby měli klienti zážitek stejný jako v případě klasického pojetí. 

Je to tak, že se každá jedna hra primárně hodí k nějakému účelu?

Takhle rozčleněné to nemám. V zásadě se dá každá hra naplnit čímkoliv, podle potřeb. Všechny jsou přitom o komunikaci, o fungování týmu, jeho řízení, o obchodních dovednostech a o poznávání jiné reality. Všechny jsou komplexní. Systemičtí koučové říkají, že naše hry neredukují komplexicitu reality.

• 

A jak jsou do toho implementovány deskové business hry? 

Ty jsou součástí online modulů, se zaměřením převážně na komunikaci. Pokud chce tedy firma nebo tým posílit komunikační dovednosti, mají možnost začlenit do svého herního plánu i Networker. Hledání tvé správné řeči s němým robotem nebo mimozemšťanem je hned zábavnější. 

Pokud byste měli zájem o teambuildingovou hru, např. v souvislosti s vánočním večírkem, kontaktuje nás na emailu jan@wearethega.me. Rádi ji připravíme pro vaši firmu na míru.